„Morčata nám pomáhají i v práci s klienty. Někoho uklidňuje jen tak je pozorovat, jiný si je rád občas pochová a pro všechny jsou skvělým tématem k navázání konverzace. Začne to třeba vzpomínkami na dětství, protože spousta lidí kdysi morčata měla, pak se začneme bavit o dětech, babičce, a všem možném. Lidi se postupně víc otevřou,” říká Zuzana Časarová, pracovnice v sociálních službách (ADOS).
Do Azylového domu s ošetřovatelskou službou (ve zkratce ADOS) před několika měsíci přibyla tři morčata. K čemu je to dobré a čí to byl nápad?
V našem azylovém domě jsme začali přemýšlet, jak klientům trochu zpestřit čas, který tu tráví, aktivizovat je a motivovat. Já mám zvířata kolem sebe ráda a něco takového mi tu chybělo. Ze začátku jsem to navrhovala z časti i z legrace, tento nápad se ale uchytil. Dlouho jsme pak přemýšleli, jaké zvíře by tady mohlo být. Padaly i návrhy jako kozy, ovce či slepice, to by ale bohužel moc nešlo. Kočka byla velký favorit, ale moc to nešlo vymyslet tak, aby samovolně neodešla z budovy společně s klienty a zároveň nemusela být zavřená v jedné místnosti. Nakonec nám z toho vyšla nejlépe klecová zvířata. Zvažovali jsme například Belgické obry, – to je takový ten velký králík. V té době ale jeden známý inzeroval, že dávají pryč dvě morčata i s výbavou, kvůli dceřiné alergii. Tak skončili u nás. Pak k nim přibyla ještě jedna morčice od kolegyně, která tu byla původně na čas její dovolené, ale nakonec u nás po domluvě zůstala. Od té doby, co zde morčátka máme, společenská místnost oživla. Někteří klienti je jen tak chodí pozorovat, jiní si je rádi občas pochovají. Lidi si ale rádi povídají a morčátka jsou pro ně skvělé téma na navázání konverzací.
Kdo se o morčátka stará? Dělají to třeba klienti?
Metodicky máme Caviaterapii (terapii morčetem) zpracovanou tak, abychom ji skutečně uměly využít a vykázat jako podpůrnou aktivitu ve vztahu k podpoře přímé práce o klienty ADOS. Sledujeme konkrétní cíle, zpracováváme zápisy z této převážně aktivizační činnosti a jsou zde také rozdělené jednotlivé role. Čištění a celkovou péči o morčátka zajišťuji já. Každodenní krmení také já, ale v případě mé nepřítomnosti hodné kolegyně. Klienty tohle vykonávat nenecháváme. Jednak proto, že nevíme, kdo je jak odpovědný a skutečně se o zvíře umí postarat, a pak taky proto, že je na tuto práci nechceme zneužívat. Klienti je nesmí sami vyndávat z klecí a ani kdečím krmit. Že je to takto nastavené správně mi potvrdili i na kurzu zooterapie, kterého jsme se v rámci vzdělávání zaměstnanců účastnila. Hlavní je vždy bezpečí a pohodlí zvířat. Není to jen o tom, že to zvíře vezmete a strčíte ho k někomu, ať si jej hladí. Co když třeba to zvíře, nebo ten člověk o kontakt nemá zájem? Není to jen nějaký nástroj nebo věc. Je potřeba si stanovit nějaké hranice, aby zvíře netrpělo.
Měli jsme tu ale například i klienta, který dostal výjimku. Ten pán dělal ve zverimexu, měl zkušenosti s péčí o zvířata. Bylo vidět, že ho to naplňuje a baví a cítí se nějak užitečný, povolili jsme mu teda se o ně starat. Samozřejmě v rámci nějakých pravidel. Důležité je také to, že pomáhal z vlastní vůle, nechtěla bych ho na to kvůli jeho schopnostem využívat.
Zaujal mě vzpomínaný kurz zooterapie. O co šlo?
Byl to osmihodinový akreditovaný kurz, který byl tedy zaměřen hlavně na canisterapii (terapii psem). Dozvěděla jsem se tam ale spoustu zajímavých věcí, například úplný teoretický základ o zooterapii a o zásadách jako je bezpečí zvířat a podobně. Samozřejmě si nemyslím, že ze mě osmihodinový kurz dělá odborníka na zooterapii. Chtěla bych mít ale v tomhle ohledu přehled a dále se vzdělávat, abych pak mohla nové poznatky používat v práci s našimi klienty. Mám už naplánované i schválené další dva kurzy a moc se na ně těším.
Co když nějaký klient nemá rád zvířata, nebo má třeba alergii?
Musím říct, že se nám to zatím nestalo. Kdyby ale ano, morčátka jsou umístěna tak, aby s nimi klienti nemuseli přijít do kontaktu, pokud nechtějí. Snažíme se komplikacím předcházet a pokud se vyskytne něco, s čím si neumíme aktuálně poradit, spolu s kolegy a metodičkou konkrétní problém zahrneme opět do metodiky. Jak ale říkám, neměli jsme tu ještě nikoho, kdo by byl alergický (kromě dvou kolegyň) nebo by se jich třeba bál. Někteří jim nevěnují pozornost, většina je ale ráda, že je tady máme. V Azylovém domě s ošetřovatelskou službou máme lidi se zdravotními problémy a často komplikovanými diagnózami. Zvířata jim pomáhají na chvíli odpoutat mysl od svých problémů a osudů, které jsou skutečně těžké.
