Psychologie, krize a péče o seniory. Rozhovor s PhDr. Stanislavem Dospivou o profesních výzvách, inspiraci a práci pro druhé

PhDr. Stanislav Dospiva zasvětil svůj profesní život psychologii, manželskému poradenství, krizové intervenci a práci se seniory. V následujícím rozhovoru se dělí o své začátky, profesní výzvy i zásadní momenty, které formovaly jeho kariéru. Dozvíte se, co ho inspirovalo ke studiu psychologie, jak se v průběhu let proměňovala jeho práce na Lince důvěry a co považuje za klíčové při práci se seniory.

Co vás původně inspirovalo ke studiu psychologie a manželského poradenství?

Ke studiu psychologie mě inspiroval podnikový psycholog z pracoviště mého otce. Sice jsem chtěl původně být architektem, ale moje zraková vada mě usměrnila k oboru, který mě jednak zajímal a jednak nebyl tak náročný na zrakovou preciznost.  Po vystudování jsem 2,5 roku působil jako klinický psycholog – nejprve v Olomouci a potom v Ostravě. Po svatbě a narození prvního dítěte jsem potřeboval pracovat blíže k bydlišti v Havířově, kde se naskytlo místo poradce na Manželské poradně. Profesní růst mi zde zajistilo postgraduální studium tohoto oboru při Filozofické fakultě UK v Praze. V tomto oboru jsem pracoval 6 let a následně přijal nabídku mého zaměstnavatele na přechod na funkci ředitele Domova důchodců v Petřvaldě. Manželského poradce jsem nadále vykonával jako externí pracovník MPP v |Karviné.

Můžete nám přiblížit, jak jste se dostal k práci v oblasti krizové intervence a jaký význam pro vás měly absolvované výcviky v telefonické a chatové krizové intervenci? 

K práci krizového interventa mě přivedla iniciativa Manželské poradny v Karviné, kde v r.1993 vznikla mezi prvními v ČR telefonická linka důvěry. Ta vykonala nábor mezi místními psychology. Byly to pionýrské počátky a rád na ně vzpomínám. Kurz telefonické krizové intervence jsem řádně absolvoval až po svém přechodu do Prahy na místo ředitele DD Praha 4-Chodov v roce 2002. Následně jsem mohl externě působit na Pražské lince důvěry, tehdy spíše známé pod označením linka důvěry RIAPS. Ta tehdy byla umístěna v prostorách Krizového centra. Chatovou krizovou intervenci začala linka provozovat až na konci roku 2012 a opět jsme si všichni, jak jsme na lince byli, udělali příslušný kurz až nedlouho na to. Nejprve nás tedy školila vlastní zkušenost, která nám ukázala, že je to v mnoha směrech něco jiného než konzultace a krizové intervence po telefonu.

Jaké hlavní rozdíly jste zaznamenal mezi prací klinického psychologa v nemocnici a rolí manželského poradce? Jak tyto zkušenosti ovlivnily váš profesní růst?

Mezi prací klinického psychologa a prací manželského poradce rozdíly samozřejmě jsou, ale ne až tak velké, jak by se na první pohled zdálo. I v rámci tehdejší manželské poradny se prováděla psychologická diagnostika zvláště u uchazečů o adopce a u žadatelů o povolení sňatku před 18-tým rokem věku snoubenců. Na druhé straně i psychoterapeutické působení klinického psychologa může zahrnovat práci s blízkými rodinnými příslušníky. Ta je ovšem v rodinném a manželském poradenství klíčová. Snažil jsem se proto získávat zkušenosti i v kurzech pořádaných zařízeními pracujícími s celými rodinami, což je, pokud jde o nároky na terapeuty, hodně náročné. Velmi mi prospěl kurz systemického přístupu.

Vaše práce na Lince důvěry v Centru sociálních služeb Praha zahrnovala konzultace. Jak se podle vás změnily potřeby lidí hledajících pomoc na těchto linkách v průběhu vaší kariéry? 

V průběhu mého působení na Pražské lince důvěry (od r.2003) se klientela linky trochu posunula od převažujících psychiatrických pacientů k lidem v akutních krizových situacích například partnerských a rozvodových nebo k presuicidálním situacím zvláště u mladých lidí na chatu, kteří často čelí bezcitné až násilné výchově, nebo šikaně ve škole, až k osamělým seniorům nebo matkám čelícím domácímu násilí a pod.

Celoživotně se věnujete práci se seniory. Jaké metody považujete za nejefektivnější při aktivizaci seniorů a tréninku jejich paměti? 

Od roku 1982 do r.2012 jsem ve svém hlavním úvazku působil jako ředitel a nakonec 2 roky i jako pracovník tří domovů pro seniory. Vždy jsem se sám účastnil nebo organizoval aktivizační činnosti v domovech. Je to důležitá složka sociální adaptace seniorů na toto prostředí, k níž patří také individuální rozhovory. Ty významně posilují dlouhodobou paměť a dobré bilancování. Škála kolektivních aktivit (včetně kurzů pro posílení krátkodobé paměti) je nepřeberná. Jde však o to, aby aktivity vycházely z přání klientů a byly provázeny respektem k jejich zájmům. Proto jsem vždy dbal na podporu činnosti výboru uživatelů a na další způsoby získávání zpětné vazby. Hodně se mi to osvědčovalo z hlediska spokojenosti uživatelů.

Ohlédnete-li se za svou dosavadní kariérou, jaký moment nebo období považujete za nejvíce formující pro vaši profesní dráhu a proč?

Během života jsem měl možnost poznat několik profesních drah a samozřejmě to bylo vždy obohacující. Zážitkově i osobnostně mě ale paradoxně nejvíce formovaly zkušenosti v roli ředitele tří domovů pro seniory. Byla to vždy trochu jiná práce z hlediska velikosti zařízení i kolektivu pracovníků. Často jsem si musel sáhnout na řadu profesí, které nyní vykonávají převážně specializovaní zaměstnanci a řešit řadu akutních osobních i mezilidských situací svých podřízených i uživatelů služeb. Přelomovým obdobím byl zvláště rok 2006, kdy vstoupil v platnost zákon č.108/2006 o sociálních službách. Jako ředitel jsem musel uvádět do života mnoho nových věcí včetně osamostatnění zdravotnických zaměstnanců a čerpání zdrojů ze zdravotních pojišťoven a také včetně složitého žádání o dotace a výkaznictví sociálních služeb. Hodně náročná byla příprava na tvorbu a splňování standardů kvality u ústavních sociálních služeb. A myslím, že je to postupně stále náročnější.

Jaké poselství nebo radu byste předal mladším kolegům, kteří začínají v oblasti sociálních služeb?

Omlouvám se, ale neaspiruji na předání nějakého zvláštního poselství kolegyním a kolegům začínajícím v sociálních službách. Myslím, že obecně je tato práce o lidskosti, respektu, empatii a také stálém sebevzdělávání, a to i v příbuzných oblastech sociální práce včetně psychiatrie i dalších oborů praktické medicíny a samozřejmě psychologie.

 Stanislav Dospiva přebírá čestné uznání od ředitele Centra sociálních služeb Praha Romana Bély