top of page

Psychologie, krize a péče o seniory. Rozhovor s PhDr. Stanislavem Dospivou o profesních výzvách, inspiraci a práci pro druhé

  • michalmilko5
  • 8. 1.
  • Minut čtení: 4

PhDr. Stanislav Dospiva zasvětil svůj profesní život psychologii, manželskému poradenství, krizové intervenci a práci se seniory. V následujícím rozhovoru se dělí o své začátky, profesní výzvy i zásadní momenty, které formovaly jeho kariéru. Dozvíte se, co ho inspirovalo ke studiu psychologie, jak se v průběhu let proměňovala jeho práce na Lince důvěry a co považuje za klíčové při práci se seniory.


Co vás původně inspirovalo ke studiu psychologie a manželského poradenství?

Ke studiu psychologie mě inspiroval podnikový psycholog z pracoviště mého otce. Sice jsem chtěl původně být architektem, ale moje zraková vada mě usměrnila k oboru, který mě jednak zajímal a jednak nebyl tak náročný na zrakovou preciznost.  Po vystudování jsem 2,5 roku působil jako klinický psycholog – nejprve v Olomouci a potom v Ostravě. Po svatbě a narození prvního dítěte jsem potřeboval pracovat blíže k bydlišti v Havířově, kde se naskytlo místo poradce na Manželské poradně. Profesní růst mi zde zajistilo postgraduální studium tohoto oboru při Filozofické fakultě UK v Praze. V tomto oboru jsem pracoval 6 let a následně přijal nabídku mého zaměstnavatele na přechod na funkci ředitele Domova důchodců v Petřvaldě. Manželského poradce jsem nadále vykonával jako externí pracovník MPP v |Karviné.

 

Můžete nám přiblížit, jak jste se dostal k práci v oblasti krizové intervence a jaký význam pro vás měly absolvované výcviky v telefonické a chatové krizové intervenci? 

K práci krizového interventa mě přivedla iniciativa Manželské poradny v Karviné, kde v r.1993 vznikla mezi prvními v ČR telefonická linka důvěry. Ta vykonala nábor mezi místními psychology. Byly to pionýrské počátky a rád na ně vzpomínám. Kurz telefonické krizové intervence jsem řádně absolvoval až po svém přechodu do Prahy na místo ředitele DD Praha 4-Chodov v roce 2002. Následně jsem mohl externě působit na Pražské lince důvěry, tehdy spíše známé pod označením linka důvěry RIAPS. Ta tehdy byla umístěna v prostorách Krizového centra. Chatovou krizovou intervenci začala linka provozovat až na konci roku 2012 a opět jsme si všichni, jak jsme na lince byli, udělali příslušný kurz až nedlouho na to. Nejprve nás tedy školila vlastní zkušenost, která nám ukázala, že je to v mnoha směrech něco jiného než konzultace a krizové intervence po telefonu.

 

Jaké hlavní rozdíly jste zaznamenal mezi prací klinického psychologa v nemocnici a rolí manželského poradce? Jak tyto zkušenosti ovlivnily váš profesní růst?

Mezi prací klinického psychologa a prací manželského poradce rozdíly samozřejmě jsou, ale ne až tak velké, jak by se na první pohled zdálo. I v rámci tehdejší manželské poradny se prováděla psychologická diagnostika zvláště u uchazečů o adopce a u žadatelů o povolení sňatku před 18-tým rokem věku snoubenců. Na druhé straně i psychoterapeutické působení klinického psychologa může zahrnovat práci s blízkými rodinnými příslušníky. Ta je ovšem v rodinném a manželském poradenství klíčová. Snažil jsem se proto získávat zkušenosti i v kurzech pořádaných zařízeními pracujícími s celými rodinami, což je, pokud jde o nároky na terapeuty, hodně náročné. Velmi mi prospěl kurz systemického přístupu.

 

Vaše práce na Lince důvěry v Centru sociálních služeb Praha zahrnovala konzultace. Jak se podle vás změnily potřeby lidí hledajících pomoc na těchto linkách v průběhu vaší kariéry? 

V průběhu mého působení na Pražské lince důvěry (od r.2003) se klientela linky trochu posunula od převažujících psychiatrických pacientů k lidem v akutních krizových situacích například partnerských a rozvodových nebo k presuicidálním situacím zvláště u mladých lidí na chatu, kteří často čelí bezcitné až násilné výchově, nebo šikaně ve škole, až k osamělým seniorům nebo matkám čelícím domácímu násilí a pod.

 

Celoživotně se věnujete práci se seniory. Jaké metody považujete za nejefektivnější při aktivizaci seniorů a tréninku jejich paměti? 

Od roku 1982 do r.2012 jsem ve svém hlavním úvazku působil jako ředitel a nakonec 2 roky i jako pracovník tří domovů pro seniory. Vždy jsem se sám účastnil nebo organizoval aktivizační činnosti v domovech. Je to důležitá složka sociální adaptace seniorů na toto prostředí, k níž patří také individuální rozhovory. Ty významně posilují dlouhodobou paměť a dobré bilancování. Škála kolektivních aktivit (včetně kurzů pro posílení krátkodobé paměti) je nepřeberná. Jde však o to, aby aktivity vycházely z přání klientů a byly provázeny respektem k jejich zájmům. Proto jsem vždy dbal na podporu činnosti výboru uživatelů a na další způsoby získávání zpětné vazby. Hodně se mi to osvědčovalo z hlediska spokojenosti uživatelů.

 

Ohlédnete-li se za svou dosavadní kariérou, jaký moment nebo období považujete za nejvíce formující pro vaši profesní dráhu a proč?

Během života jsem měl možnost poznat několik profesních drah a samozřejmě to bylo vždy obohacující. Zážitkově i osobnostně mě ale paradoxně nejvíce formovaly zkušenosti v roli ředitele tří domovů pro seniory. Byla to vždy trochu jiná práce z hlediska velikosti zařízení i kolektivu pracovníků. Často jsem si musel sáhnout na řadu profesí, které nyní vykonávají převážně specializovaní zaměstnanci a řešit řadu akutních osobních i mezilidských situací svých podřízených i uživatelů služeb. Přelomovým obdobím byl zvláště rok 2006, kdy vstoupil v platnost zákon č.108/2006 o sociálních službách. Jako ředitel jsem musel uvádět do života mnoho nových věcí včetně osamostatnění zdravotnických zaměstnanců a čerpání zdrojů ze zdravotních pojišťoven a také včetně složitého žádání o dotace a výkaznictví sociálních služeb. Hodně náročná byla příprava na tvorbu a splňování standardů kvality u ústavních sociálních služeb. A myslím, že je to postupně stále náročnější.

 

Jaké poselství nebo radu byste předal mladším kolegům, kteří začínají v oblasti sociálních služeb?

Omlouvám se, ale neaspiruji na předání nějakého zvláštního poselství kolegyním a kolegům začínajícím v sociálních službách. Myslím, že obecně je tato práce o lidskosti, respektu, empatii a také stálém sebevzdělávání, a to i v příbuzných oblastech sociální práce včetně psychiatrie i dalších oborů praktické medicíny a samozřejmě psychologie.


 Stanislav Dospiva přebírá čestné uznání od ředitele Centra sociálních služeb Praha Romana Bély
 Stanislav Dospiva přebírá čestné uznání od ředitele Centra sociálních služeb Praha Romana Bély

Comments


Commenting on this post isn't available anymore. Contact the site owner for more info.
bottom of page