Psycholog Petr Šmolka, který celý svůj profesní život zasvětil manželskému a rodinnému poradenství, sdílí svůj příběh od prvotního zájmu o psychologii až po roli klíčového obhájce této oblasti v České republice. V rozhovoru reflektuje proměny rodinných vztahů, své úspěchy i výzvy a nabízí vhled do současné podoby poradenské praxe. Současně předává rady, které ho provázely celou jeho kariéru, a zamýšlí se nad budoucností oboru i svými plány po odchodu do zaslouženého důchodu. 31. srpna 2024 se s námi totiž rozloučil jako kolega, a proto Vám přinášíme tento rozhovor na rozloučenou, s úctou k jeho dlouholeté práci.
Dočetla jsem se o vás, že jste se ke studiu psychologie dostal, protože vás fascinovala přednáška jednoho psychologa. Vzpomínáte si ještě, co konkrétně vás natolik zaujalo?
Fascinace? Zpětně vzato bych asi volil méně expresivní výrazy. Zmiňovaná přednáška někdy ve druhém nebo třetím ročníku střední školy byla spíše onou pověstnou poslední kapkou. Byl to zcela jistě první živý psycholog, navíc nadaný formulační obratností. Nepopírám, že i téma bylo pro adolescenty přitažlivé – dle čeho si samičky vybírají partnery pro oplodnění a dle čeho pro další život. Dokonce byl ochoten dopřát mi u nich ve Výzkumném ústavu psychiatrickém několikadenní stáž. Pravda, moc pikantérií mne přitom neoslovilo – možná proto, že tamní výzkum probíhal na laboratorních hlodavcích. Dodnes si ale pamatuji, že pro oplodnění si samičky vybírají partnery s dobrým genetickým vkladem – zdravé a silné. Zatímco pro život ty, kteří mají „přístup ke zdrojům“, tedy ty, co dokáží rodinu ekonomicky zabezpečit a nakrmit.
Vydržela vám fascinace pro psychologii celý váš profesní život, tedy jinými slovy, byla to správná volba pro vás?
I zde bych se asi pojmu „fascinace“ raději vyhnul. Pojmy jako zájem, spokojenost, pocit užitečnosti by byly možná blíže realitě. Nadměrné zaujetí kterýmkoli oborem může sice nést s sebou cosi pozitivního, bohužel občas ale může vést k „tunelovému vidění“. U psychologů hrozí, že si začnou okolí testovat a diagnostikovat, jejich slovník je plný hodnotících soudů. Začne-li někdo peskovat bezmála padesátileté partnery za nezpracovaný Oidipovský či Elektřin komplex, může mít sice pravdu; soužití s ním však bude bezesporu hodně náročné.
Když se ohlédnete zpět, co považujete za svůj největší profesní úspěch?
Za těch zhruba padesát let práce, celkem se zhruba 10 000 klienty, by se jistě nějaký úspěch našel. Jen bychom však měli být dost střízliví v tom, co považujeme za dopad naší pomoci a co za výsledek spolupráce samotných klientů. Aniž bych se chtěl odpovědi vyhnout, přesto ji nebudu vázat na životní příběh klientů, ale spíše na životnost oboru. Když jsem v poradně začínal, byly podobné služby u nás cosi nového. Chyběla tradice i legislativní zakotvení. Celkem šestnáct let jsem tak byl z pozice prezidenta Asociace manželských a rodinných poradců ČR jedním z těch, jimž se podařilo sám smysl manželského a rodinného poradenství obhájit.
Stál jste u zrodu manželských a partnerských poraden u nás. Jak se podle vás proměnily rodinné a partnerské vztahy za poslední dekády?
Vztahy v rodinách jsou bezesporu silně ovlivněny společenským kontextem. Nově se objevují problémy spojené s existencí rodinných firem. Prohlubují se i sociální rozdíly mezi rodinami. Z porovnávání se s okolím nemusíme vycházet vždy jako ti úspěšní. Bolestné je porovnávání se s okolím především tam, kde si navzájem vytýkáme zaostávání za druhými neschopností nebo neuváženým hospodařením. Za pozitivum lze ale chápat skutečnost, že do vztahů vstupují partneři s většími životními zkušenostmi. Nezletilí snoubenci jsou u nás naštěstí druh zřejmě odsouzený k vymření. Stinnou stránkou téhož však může být i poměrně početné populační zastoupení třicátnic s potížemi v hledání adekvátních partnerů. Přibývá i rekonstruovaných rodin, kde jsou děti z několika různých vztahů; u nesezdaných dvojic pak chybí potřebná rozvodová bariéra. Takže se pak někdy rozpadají až příliš snadno a rychle.
Existuje nějaká rada, kterou jste během své kariéry dával nejčastěji, a proč je podle vás tak důležitá?
Panu primáři Plzákovi bylo přičítáno v souvislosti s nevěrami sousloví „zapírat, zapírat a zase zapírat“. Sám se k němu nehlásil. Já bych je kosmeticky poupravil na „mazat, mazat a zase mazat“. E-maily, textové zprávy a další kompromitující písemnosti, o kompromitujících fotkách a filmech raději nemluvě. A možná ještě varování před hledáním ideálních partnerů a před snahou ty stávající změnit. Perspektivnější bývá ochota změnit naše očekávání.
Jak vidíte budoucnost rodinné terapie a partnerského poradenství v Česku? Co by měly další generace odborníků zlepšit nebo jinak uchopit?
Dnešní generace kolegů může navazovat na to, že manželské a rodinné poradenství je u nás slušně zakotvené jak legislativně, tak i informačně. Klienti se přestávají poradenské služby stydět přijímat. Do budoucna bych považoval za úspěch, kdyby vedle sebe mohlo fungovat poradenství nekomerční, jehož smyslem by byla střednědobá pomoc při zvládání akutních problémů a prevence ukvapených rozpadů rodin. Své místo by si snad mohlo udržet i poradenství rozvodové a porozvodové. Vedle toho bude zřejmě nadále přibývat i možností zvolit službu komerční, poskytovanou za adekvátní finanční úhradu.
Za svou kariéru jste se setkal s mnoha páry a rodinami. Existuje nějaký konkrétní příběh, který vám utkvěl v paměti?
Zpětně bych si pár takových příběhů dokázal připomenout. Ve chvíli, kdy bych nějaký z nich zvolil, by se mi okamžitě vybavilo několik dalších, které by si také zmínku zasloužily. Je to už spoustu let, kdy jsem jedné klientce údajně zachránil život. Docházela ke mně poměrně dlouho. Nejprve i s manželem, pak jako vdova se spoustou strastí a značnou životaschopností. Setkávali jsme se vždy po několika měsících, dle jejího názoru za mnou chodila jako na dialýzu. Pak se toho na ni ale v jednu dobu nahrnulo tolik, že si přála nebýt. Naneštěstí ji ten pocit zasáhl intenzivně ve stanici metra před přijíždějící soupravou. Stačil by krok… Naštěstí ho neudělala. Při další konzultaci ten moment popisovala tak, že ji vlastně zastavilo vědomí, jak by bez omluvy na konzultaci se mnou nedorazila. A co bych si pak o ní myslel.
Co vás nejvíce motivovalo pokračovat v práci po celou dobu vaší kariéry?
Mám kamaráda špičkového neurochirurga. Ten na podobné dotazy odpovídá, že nic jiného tak dobře neumí. I já jsem byl vlastně odsouzený k tomu živit se něčím, co jsem kdysi vystudoval. Moje volba zaměření má na rozdíl od řady jiných oblastí psychologie jednu nespornou výhodu. Pokud se klienti na nás obrátí, vždy je minimálně jeden z nich motivovaný. Když se podaří získat ke spolupráci i toho druhého, už si zbytek mnohdy odpracují za nás.
Jak se podle vás proměnila role psychologa v české společnosti od začátku vaší kariéry?
Mám pocit, že psycholog už přestal být vnímán jako nebezpečný exot, který do nás vidí více, než bychom chtěli komukoli dopřát. Je to profese jako každá jiná. Za těch posledních třicet až padesát let jsme již s to nabídnout kolegům patřičné vzdělání i praxi. Funguje systém supervizí. Tu a tam se nám něco nepodaří, mnohdy však ano.
A jaké máte plány na odpočinek po skončení profesního života? Chystáte se dál vzdělávat, nebo předávat své zkušenosti nějakou jinou formou?
Odpočinek je něco, co samozřejmě uvítám. Nerad bych se ale z oboru zcela vytratil. Nadále budu rád spolupracovat s médii, tiskovinami, rozhlasem i televizí. Můj zaměstnavatel (díky mu za to) je ochoten podporovat mne i v tom, co svým někdejším kolegům v manželském a rodinném poradenství v rámci Centra sociálních služeb Praha nabízím. Tedy v individuální případové supervizi.
Bylo nám ctí s Vámi spolupracovat a učit se od Vás. Vážíme si nejen Vašeho odborného přínosu, ale i Vaší lidskosti a schopnosti být vždy oporou. Děkujeme a přejeme Vám mnoho zdraví, štěstí a spokojenosti v další etapě Vašeho života.
Comentários