Příběh pana Ladislava: Když se člověk zvedne ze dna

Příběh pana Ladislava ukazuje, jak tenká je hranice mezi „běžným životem“ a ulicí – a jak zásadní roli může sehrát včasná pomoc, lidský přístup a práce, která vrací smysl i důstojnost. Z pádu na lavičce u silnice se nestal konec, ale začátek pomalé cesty zpět. Ne bez bolesti, ne bez překážek, ale s podporou, která dokázala proměnit beznaděj v novou šanci.

Když život pomalu přestane držet pohromadě

Ještě před pár lety spal pan Ladislav na lavičce. Byla zima, mráz zalézal pod oblečení a noc byla nekonečná. Nevěděl, jestli se ráno probudí. Neměl domov, neměl práci, neměl kontakt s rodinou. Měl jen alkohol - jako způsob, jak zapomenout, zahnat strach a na chvíli necítit realitu a chlad.

„Kdo si tím neprojde, neví, co to je ulice,“ říká dnes klidně. Bez patosu, bez snahy vyvolat lítost. Spíš jako fakt, který se nedá vysvětlit, jen prožít.

Pan Ladislav přitom nebyl celý život na okraji společnosti. Naopak. Podnikal jako zedník, měl firmu, zakázky, peníze. Se ženou a dětmi žili běžný, materiálně zajištěný život. Dvě auta, dovolené, tempo, na které si člověk rychle zvykne.

Po rozvodu se ale všechno začalo pomalu lámat. Práce v Praze, tlak, únava, a alkohol, který zpočátku působil jako úleva, se postupně stal každodenní nutností.

„Chlast mě zničil. Všechno byl chlast.“

Alkohol převzal kontrolu nad jeho rozhodováním, vztahy i zdravím. To, co dřív drželo život pohromadě, se rozpadlo. Až přišla ulice.

Jednoho dne odpadl na lavičce u Auto Jarov. Vyčerpaný, opilý, bez sil. Tělo vypnulo. Nebyl to dramatický moment z filmu. Byl to konec sil.

Právě tehdy si ho všimli terénní pracovníci. Naložili ho do auta a odvezli do zařízení v Michli.

„To byla jediná záchrana,“ vzpomíná.

První pomoc nebyla okázalá. Nebyla viditelná. A přesto byla zásadní.

Sprcha. Čisté oblečení. Ostříhání. Oholení. Základní věci, které většina lidí bere jako samozřejmost.

„Byl jsem zarostlej, špinavej… a najednou jsem byl zase člověk.“

Pan Ladislav se k této chvíli opakovaně vrací. Právě tady totiž přišel zlom. Ne velkými slovy, ale pocitem, že o něj někdo stojí. Že ještě není odepsaný.

„Tam to celé začalo.“

Když se člověk zvedne, ale ještě nemá vyhráno 

Cesta zpátky nebyla rychlá ani jednoduchá. Následovala dlouhodobá spolupráce se sociální kurátorkou, která se stala jeho pevným bodem v období, kdy byl jeho život stále velmi křehký.

O to těžší byl okamžik, kdy se s ní náhle nemohl spojit. Telefon nebral nikdo, kontakt se přerušil a pan Ladislav se ocitl v nebezpečném vakuu - v době, kdy byl teprve na začátku změny a potřeboval oporu víc než kdy jindy.

Právě tehdy sehrál důležitou roli pan Horák, koordinátor programů sociálního zaměstnávání CSSP, který pomohl zajistit návaznost péče a propojil pana Ladislava s další odbornou pomocí. Díky tomu nezůstal sám ve chvíli, kdy by se mnoho lidí znovu vrátilo zpět na začátek.

„Jsem rád, že mám někoho, za kým můžu jít.“

Pan Horák dnes Ladislava hodnotí jako jednoho z nejspolehlivějších pracovníků. Vyzdvihuje jeho zodpovědný přístup, pečlivost a to, že svou práci bere vážně. Pan Ladislav se podílí na údržbě a úklidu ve Vrchlického sadech, kde pomáhá s opravami po vandalech a sprejerech a stará se o to, aby veřejný prostor zůstal bezpečný a důstojný. Zároveň se zapojuje do zimních humanitárních opatření, která pomáhají lidem bez domova přečkat nejtěžší období roku.

Součástí cesty byla také adiktologická péče. Alkohol je podle pana Ladislava nemoc, která se bez pomoci vrací.

„Když člověk přestane pít, nestačí jen nepít. Musí pochopit proč pil.“

Velkým zlomem byla práce. Nejprve zapojení do tréninkového zaměstnanostního programu, který v Centru sociálních služeb Praha vede Ing. Petra Háčková ve spolupráci s koordinátorem Zdeňkem Horákem. Program je postavený na jednoduchém, ale důležitém principu – dát lidem v obtížné životní situaci možnost znovu si vyzkoušet běžný pracovní režim, naučit se pravidelnosti, odpovědnosti a postupně obnovit pracovní návyky.

Začíná krátkými směnami a jasně danými pravidly. Nejde jen o samotnou práci, ale o celý proces návratu k běžnému fungování – dochvilnost, domluvu směn, respektování pracovního řádu i schopnost nést odpovědnost za svou roli v týmu. Právě tahle struktura byla pro pana Ladislava klíčová.

Postupně přišel návrat k plnohodnotné práci v rámci sociálního zaměstnávání. Dnes se podílí například na údržbě a úklidu veřejných prostranství ve Vrchlického sadech, zapojuje se do zimních humanitárních opatření a podílí se také na opravách po vandalismu či sprejerech.

Práce mu dává smysl a pocit, že znovu stojí pevně na vlastních nohách.

Nový začátek není návrat zpátky

Když se jeho život začal stabilizovat a přestal pít, přišla další zkouška. Jeho tělo se po letech alkoholu doslova složilo. Po kolapsu a převozu do nemocnice mu lékaři diagnostikovali silnou cukrovku.

Musí si píchat inzulin několikrát denně, hlídat jídlo, stres i emoce.

„Když se naštvu, cukr jde hned nahoru.“

Učí se zpomalit. Přemýšlet jinak. Žít jinak.

„Když jsem zvítězil nad chlastem, tak cukrovka… to už nějak zvládnu.“

Vedle práce a zdraví se postupně mění i jeho vztahy. Dlouhou dobu s rodiči nekomunikoval – kvůli svému chování a životní situaci jim podle svých slov udělal v sousedství hodně ostudy. Dnes se ale vztahy pomalu napravují a pan Ladislav s rodiči znovu komunikuje.

Velkou motivací jsou pro pana Ladislava jeho dcery. Má dvě dospělé dcery, o kterých mluví s hrdostí. Jedna z nich pracuje jako porodní asistentka, druhá vystudovala hotelovou školu, doplnila si další kurzy a dnes se věnuje výrobě cukroví a dortů. Právě ony jsou důvodem, proč chce dál pracovat na stabilním bydlení a změnách ve svém životě.

Přiznává, že v době, kdy pil, se za něj lidé dívali „skrz prsty“ a vztahy s dětmi byly poznamenané jeho chováním.

„Dělám maximum proto, aby se za mě nemusely stydět,“ říká otevřeně.

Dnes, krátce před šedesátkou, pracuje, má střechu nad hlavou a plánuje další krok – stabilní bydlení. Jeho příběh není pohádka. Je důkazem, že změna je možná. Ne přes noc. Ne bez pomoci. Ale když se potká silné osobní rozhodnutí s lidskou a odbornou podporou.

Co všechno muselo zapadnout, aby změna byla možná

Změna v životě pana Ladislava nebyla jednorázovým rozhodnutím ani rychlým obratem. Byla výsledkem mnoha drobných kroků a správně načasované pomoci.

• včasný zásah terénních pracovníků

• základní první péče a bezpečné zázemí

• osobní rozhodnutí nepít

• dlouhodobá spolupráce s kurátorkou

• návaznost odborné pomoci

• adiktologická péče

• postupný návrat k práci

• motivace rodinou

• schopnost přijmout zdravotní omezení

  
  

Teprve propojení všech těchto prvků vytvořilo prostor pro změnu, která má šanci být dlouhodobá.

---

Pro Sirénu sepsala Pavla Poláková