Z ulice do sociálních služeb. Alex dnes pomáhá lidem v situaci, kterou sama prožila

Ztratila domov, žila na ulici, prošla závislostí i vězením. Dnes stojí na druhé straně a pracuje v Centru sociálních služeb Praha. Příběh Alex je o pádech, odvaze začít znovu a o tom, že změna může přijít i po velmi těžkých letech.

„Pomoc existuje, ale člověk musí chtít.“

Sedíme naproti sobě a začínáme rozhovor. Pokládám první otázku. Alex se usměje a představí se. Je to krátký moment. Úplně obyčejný. A přesto si hned v té chvíli uvědomuji, že přede mnou sedí člověk, který působí nečekaně klidně, příjemně, pevně a s pokorou.

Ještě nevím, co všechno uslyším. Netuším, jak těžkou cestu má za sebou. Neznám detaily jejího života. Ale první dojem je silný – jako by ta žena naproti mně měla něco hluboko uspořádané.

Alex dnes pracuje v Centru sociálních služeb Praha. Je součástí týmu, který denně potkává lidi v těžkých životních situacích – lidi, kteří přišli o bydlení, o jistotu, někdy i o vztahy a chuť pokračovat dál. V prostředí, kde se často řeší to nejnutnější „tady a teď“, je Alex člověkem, který nezůstává jen u rad a pravidel.

V současnosti působí v rámci zimních humanitárních opatření. Je u toho, když je potřeba zajistit bezpečný prostor, základní stabilitu a klid. Drží otevřené dveře těm, kteří je často nemají kam jinam otevřít.

Ještě před několika lety totiž stála na druhé straně – jako člověk bez domova. Ví, jaké to je žít ze dne na den a nevědět, kde bude večer spát. Ví, jaké to je nemít zázemí, komu zavolat ani kam se vrátit. A ví i to, jak dlouho může trvat, než se člověk znovu naučí věřit sám sobě.

Alex říká větu, která se v jejím vyprávění vrací opakovaně:

„Pomoc existuje, ale člověk musí chtít.“

Tenhle článek není o tom, aby někoho šokoval. Je o cestě. O cestě, která začínala velmi těžce a dnes má pevné místo, o člověku, který působí silně a pokorně ještě dřív, než vůbec začne vyprávět.

Dětství a zlom

Když se Alex vrací ke svému dětství, mluví klidně. Vyrůstala v neúplné rodině jako nejmladší ze čtyř dětí. Hlavní postavou jejího dětství byla maminka. „Maminka mě chránila,“ říká jednoduše. Se sourozenci necítila blízkost. Nepřijetí doma bylo pro ni silnější než jakákoli jinakost ve škole. Právě proto byla maminka její bezpečnou oporou.

Už kolem devíti či deseti let si začala uvědomovat, že se necítí jako ostatní kluci. Byla spíš uzavřená, držela se stranou, přirozeně tíhla k dívčímu kolektivu. V pubertě už měla jasno. „Věděla jsem, že nejsem kluk,“ říká dnes otevřeně.

Mamince se svěřila a maminka ji přijala. To přijetí nebylo hlasité ani okázalé. Byla to tichá podpora a vědomí, že doma je alespoň jeden člověk, který stojí na její straně. A právě tahle ochranná ruka se později ukázala jako klíčová, protože když maminka odešla, zmizela i poslední jistota.

Alex bylo osmnáct let, když se její život zlomil během jediného dne.

Byla na vystoupení na Slovensku. Začínala tehdy s travesti scénou, měla první příležitosti a první pocit, že může být aspoň na chvíli sama sebou. Brzy ráno po vystoupení ji v autobuse oslovila sousedka a zeptala se, zda jede domů kvůli tomu, co se stalo. Alex nechápala. Až z jejích slov se dozvěděla, že maminka zemřela.

„Úplně jsem ztuhla,“ vzpomíná.

Když dorazila domů, bratr jí řekl, aby odešla. Přede dveřmi ležela igelitka s několika kusy oblečení a tím okamžikem přišla nejen o maminku, ale i o domov.

Na pohřeb nesměla. Dívala se z dálky.

Maminka prý často říkávala, že dokud bude žít, nikdo jí neublíží. Obávala se, co se stane, až tu nebude. Ten den se její obavy naplnily. Alex zůstala sama. Bez zázemí, bez jistoty, bez člověka, který ji chránil. A právě tehdy začala cesta, která ji na mnoho let zavedla na ulici.

Praha, ulice a kruh, který se opakoval

Po smrti maminky zůstala Alex nějaký čas u známého. Snažila se vzpamatovat. Ale domov už neměla. Když přišla možnost odjet do Prahy a začít znovu, přijala ji. Věřila, že ve velkém městě bude víc možností. Začátky ale byly jiné, než si představovala. Neměli bydlení ani stabilitu. První noc přečkali v klubu, kde bylo alespoň teplo. Ráno už bylo všechno jinak. Město bylo velké, anonymní a bez jistot.

„Nevěděla jsem, kde budu večer spát,“ říká Alex. A právě ta nejistota byla nejtěžší.

Bez zázemí a bez peněz se velmi rychle ocitla v prostředí lidí, kteří žili podobně. Na čas se dostala i k prostituci. Sama dnes říká, že to pro ni bylo těžké a nepříjemné období. Aby realitu zvládala, začala brát pervitin. „Dostala jsem něco, abych to líp zvládala,“ popisuje. Droga otupila strach i stud. Ale zároveň posunula hranice.

Postupně se dostala k majetkové trestné činnosti. Krádeže, špatná parta, život bez plánu. Přišly první rozsudky, výkony trestu a recidiva. Po propuštění se bez zázemí znovu vracela do stejného prostředí a kruh se opakoval. Takhle plynuly roky. „Žila jsem ze dne na den. Nepřemýšlela jsem dopředu.“

Rozhodnutí

Poslední dlouhý trest byl ale jiný. Během něj začala Alex přehodnocovat svůj dosavadní život. Lidé, které považovala za kamarády, už v jejím přemýšlení neměli místo. Uvědomila si, že pokud něco zásadního nezmění, bude se její příběh dál točit v kruhu.

„Řekla jsem si, že takhle dál už žít nechci,“ popisuje.

Rozhodla se přestat brát drogy a dnes s radostí říká, že je již 14 let čistá.            

Ve vězení pracovala v call centru. Měla sluchátka na uších a oslovovala lidi, kteří netušili, odkud volá. Práce jí šla, měla výsledky a poprvé po dlouhé době cítila, že něco zvládá.

Současně ale nesla i velmi těžkou zkušenost. Byla umístěna do mužské věznice – prostředí, které pro ni bylo vzhledem k její identitě hluboce nepřirozené. Během výkonu trestu zažila i sexuální napadení. Když o tom mluví, je patrné, že je to pro ni stále bolestivé téma. Trauma a strach si nese dodnes. 

Přesto zatnula zuby a z vězení nevyšla zlomená. Vyšla s vědomím, že pokud má její život vypadat jinak, do starého prostředí se už vrátit nechce.

Nový začátek

Po propuštění měla Alex zákaz pobytu v Praze, a proto odešla do Brna. Věděla, že návrat do starého prostředí by pro ni znamenal návrat ke stejným lidem a stejným chybám.

 V Brně začala pracovat v call centru. Měla režim, zodpovědnost a poprvé po dlouhé době pocit stability. Když zákaz Prahy skončil, rozhodla se vrátit. Tentokrát ale jinak - bez starých kontaktů a bez úmyslu vracet se k minulosti.

Cesta krok za krokem. Po návratu do Prahy začala Alex bydlet v Azylovém domě Michle pro muže. Tentokrát ale nechtěla jen přečkávat, chtěla pracovat. Oslovila sociální pracovnici a sama si domluvila schůzku v rámci Programů sociálního zaměstnávání. První pracovní zkušeností byl úklid veřejného prostoru na Praze 7. Nebyla to lehká práce, ale byla to práce pravidelná a to bylo důležité. Postupně dostala možnost zapojit se do vánočních trhů na Václavském náměstí. Učila se dochvilnosti, komunikaci, odpovědnosti, získávala zpět pracovní návyky, které roky chyběly. Když se uvolnilo místo v Restart Shopu, uspěla ve výběru. Práce s pokladnou, zákazníky i zodpovědností za směnu byla dalším krokem k samostatnosti. Současně si udělala kurz pracovníka v sociálních službách. Tím se jí otevřela nová etapa – zapojení do humanitárních služeb a později i zimních opatření. Dnes pracuje v Centru sociálních služeb Praha na hlavní pracovní poměr a její cesta pokračuje dál. 

Identita

Otázka identity se v Alexině životě objevovala od dětství. Už jako malá věděla, že se necítí jako kluk. V pubertě měla jasno, ale dlouho neměla podmínky, aby to mohla řešit.

Když člověk řeší přežití, nemá prostor řešit sám sebe.

Teprve ve chvíli, kdy se její život začal stabilizovat – když měla práci, zázemí a pevnější půdu pod nohama – mohla se vrátit i k této části svého příběhu.

„Připadala jsem si jako nedopečený koblížek,“ říká s lehkým úsměvem.

Popisuje, že žila jako dvě osoby v jednom těle a že to už dál nechtěla. S podporou sociálních pracovnic začala znovu řešit proces tranzice. Našla odborníky, podstoupila hormonální léčbu, prošla komisí. Nebyla to rychlá ani jednoduchá cesta. Hormonální léčba zasahuje nejen tělo, ale i psychiku. Přesto do toho šla vědomě – už s vědomím, že má stabilní práci a odpovědnost. V září 2025 podstoupila operativní změnu pohlaví.

Když o tom mluví dnes, její hlas je klidný. „Teď jsem upečená správně.“ Není to věta o dokonalosti. Je to věta o souladu. A právě tenhle vnitřní klid je dnes z jejího projevu cítit možná ještě víc než všechno, co má za sebou.

Závěr 

Když se teď vracím na začátek rozhovoru, uvědomuji si, že ten první dojem byl pravdivý. Ten klid nebyl náhoda. Byl výsledkem dlouhé cesty.

Alexin příběh se posouvá dál.

Nově nastupuje jako sociální pracovnice v Nízkoprahovém denním centru CSSP - v přímé práci s lidmi bez domova, s těmi, kteří stojí tam, kde kdysi stála ona.

A právě tady se kruh uzavírá.

Alex přejeme, aby se jí v nové roli dařilo. Aby si uchovala svůj klid, sílu, pokoru a aby její zkušenost dál pomáhala těm, kteří teprve hledají svou cestu.

Poděkování. Alex si přála, aby v jejím příběhu zaznělo jedno velké a upřímné poděkování. Především Ing. Petře Háčkové, panu Zdeňku Horákovi a panu Tomášovi Příhodovi, koordinačním pracovníkům programů sociálního zaměstnávání, kteří jí otevřeli první dveře. Tento tým ji provází od samotného začátku – nejen první pracovní příležitostí, ale i dalšími doporučeními a podporou, které ji postupně posouvaly dál. „Byla jsem jejich kuřátko,“ říká s úsměvem. „Vypěstovali si mě.“ Poděkování patří také Davidu Veberovi za důvěru, zapojení do humanitárních opatření a nabídku hlavního pracovního poměru. Velký dík směřuje i k týmu Restart Shopu a České asociaci Streetwork, kde získala důležitou pracovní zkušenost a znovu si upevnila jistotu, že do pracovního světa patří. A v neposlední řadě děkuje vedoucí Nízkoprahového denního centra za otevření nové kapitoly - za možnost a důvěru nastoupit na pozici sociální pracovnice.

Alex s Petrou Háčkovou

---

Pro Sirénu sepsala Pavla Poláková