Jakubův příběh: Devět let ve Vrchlického sadech a život, který stojí za pozornost

Brzké dopoledne ve Vrchlického sadech má svůj vlastní rytmus. Lidé spěchají na vlak, turisté hledají směr k Muzeu a mezi nimi se tiše a pozorně pohybuje Jakub. Zametá cestičky, kontroluje okolí a s lehkým úsměvem zdraví kolemjdoucí. Nepůsobí nápadně, a možná právě proto si málokdo uvědomí, že tady pracuje už devátým rokem a že je jedním z nejstálejších a nejspolehlivějších pracovníků programů sociálního zaměstnávání Centra sociálních služeb Praha (CSSP).

Jakubův příběh není dramatický v povrchním slova smyslu. Nepřišel o střechu nad hlavou ani nespadl do závislostí. Je to jiný typ příběhu, příběh člověka, který se narodil s omezeními, jež mu v běžném světě často zavírají dveře. Přesto se dokázal postavit na vlastní nohy a žít samostatně.

Jakub pracuje ve Vrchlického sadech skutečně rád. Na svém místě je vidět, ne proto, že by na sebe upozorňoval, ale proto, že prostředí kolem něj působí uklizeně, klidně a přirozeně. Když mluví o své práci, není v tom sebemenší stížnost ani vyčerpání. Spíše hrdost, že někam patří. „Tady to mám nejblíž,“ říká. „A chodím sem rád.“

Jeho cesta k současné práci ale nebyla úplně přímočará. Než zakotvil ve Vrchlického sadech, pracoval v Modřanech i Holešovicích, od klasického úklidu až po třídění dřeva a suti na stavbách. Když však tato práce skončila a hledal nové místo, dostal se přes sociální pracovnici až k CSSP. A tady zakotvil, na devět let, a stále pokračuje. „To už je kus života,“ dodává Jakub.

Rytmus, který drží život pohromadě

Jakubův pracovní týden by mohl leckomu připadat náročný. Dopoledne úklid Vrchlického sadů, v neděli dopolední směna navíc. Brigádně pak pomáhá v rámci Zimních humanitárních opatření, kde spolu s kolegou uklízí lokality Skloněná a Michle. A jednou za čtrnáct dní má ještě na starosti úklid areálu RIAPS na Olšanech.

„Šest dní v týdnu,“ říká Jakub prostě. Ne jako stížnost. Jako fakt.

Jeho práci dlouhodobě sleduje a vede koordinátor programů sociálního zaměstnávání CSSP, pan Horák, který k tomu dodává: „Je neuvěřitelně stabilní. Dochází pravidelně, ví, co má dělat, a dělá to dobře. Na něj je spoleh, a to se v těchto programech neříká často.“

Jakub přitom žije s handicapem, který by mnoha jiným lidem komplikoval i běžné každodenní fungování. On sám o tom ale nemluví. Jednoduše pracuje, stará se o domácnost, dochází na úřad a zvládá svůj život tak, jak nejlépe umí. A někdy lépe než lidé, kteří žádné omezení nemají.

Sport, knihy a láska k životu

„Já sleduju všechno… hokej, fotbal, všechno,“ říká Jakub s jiskrou v očích, když přijde řeč na sport. Ví prý o každé sportovní události dřív než většina kolegů. A není to jen sport, Jakub chodí do divadel, na koncerty a další akce. Žije život naplno.

Mimo to je vášnivý čtenář. „Kuba by četl od rána do večera.“ Občas se prý i při práci zapomene a dokáže se začíst do novin, až nevnímá svět kolem sebe.

Stejně jako má Jakub slabost pro sport a čtení, jeho přítelkyně Deniska má velký cit pro módu a styl. Jejich odlišné zájmy se krásně doplňují. Deniska je pro Jakuba důležitou oporou, partnerkou, se kterou se seznámil v práci a s níž dnes sdílí každodenní život.

„Ona by chtěla svatbu,“ říká Jakub s úsměvem plným něhy. „Vlastně by chtěla všechno.“

K práci zvládá Deniska i brigádu v kavárně a její program je někdy nabitější než program kdejakého manažera. Společně tráví volný čas aktivně, cestují, jezdí na vodu, navštěvují sportovní zápasy a různé kulturní akce. Žijí opravdu pestrý život, který by jim leckdo mohl závidět.

Když systém klade překážky

Za jakoukoli lidskou silou obvykle stojí i slabší místa. Jakub o nich nemluví často, ale pan Horák ano, zodpovědně a s respektem.

„Kuba je přesně ten člověk, kterého by přísný systém snadno vyloučil,“ říká. „A přitom chce pracovat, dochází, je zodpovědný. Jen některé administrativní věci sám nezvládne, a od toho jsme tu.“

V sociálním zaměstnávání platí, že i drobná, na první pohled banální situace může v oficiálním prostředí způsobit komplikace, které člověka stojí mnoho sil a času. Stačí nešikovný okamžik, nedorozumění nebo formální chyba a rázem je z toho problém, který se vyřizuje týdny.

A to není jediná překážka. Jakub se čas od času stává terčem telefonických podvodníků či lidí, kteří zneužívají jeho důvěru. Tým pracovníků mu pomáhá chránit se, řešit problémy a předcházet ztrátám.

Jeho maminka zemřela zhruba před dvěma lety, a tak je na mnoho věcí sám. Kolegové mu pomáhají s domácností i praktickými věcmi. „Kolega mi nedávno třeba připojoval pračku,“ svěřil se Jakub.

Smysl sociálního zaměstnávání

Jakubův příběh ukazuje, že práce v sociálních službách není jen o řešení krizí. Je to i o prevenci toho, aby lidé do krize nespadli. Aby měli rytmus, smysl, příležitost a lidskou podporu.

Programy sociálního zaměstnávání tak nejsou „poslední záchranou“, ale často prvním stavebním kamenem stabilního života. Jakub je krásným příkladem toho, jak to má vypadat. Pracuje, stará se o partnerku, žije aktivní život. A kdyby neměl podporu, mohl být úplně jinde.

Jakub to sám shrnuje jednoduše, ale výstižně:„Jsem rád, že tady můžu být. Že mám práci. A že mě tady berou.“

A někdy právě v jednoduché větě zazní to nejpodstatnější.

Autorem všech použitých fotografií je Lukáš Milko.