Deset let sledujeme, co trápí pražské děti. Jejich svět se mění – a s ním i rizika
Umělá inteligence, sociální sítě, nekonečný proud krátkých videí, ale také kratom nebo elektronické cigarety. Svět, ve kterém dnes vyrůstají děti a dospívající, vypadá jinak než před deseti lety. A spolu s ním se proměňují i problémy, kterým čelí.
Pražské centrum primární prevence Centra sociálních služeb Praha sleduje rizikové chování a duševní zdraví pražských žáků dlouhodobě už od roku 2016. Aktuální výzkum vychází z dat od 10 917 žáků druhého stupně základních škol a studentů středních škol a vedle dlouhodobých trendů zachycuje i fenomény, které ještě před několika lety prakticky nebylo možné sledovat.
Jedním z nejsilnějších letošních zjištění je role umělé inteligence. Téměř čtvrtina žáků se v psychické tísni opakovaně obrací nejdříve na AI místo na člověka. Výzkum ale přináší i další otázky. Proč více než polovina žáků nemá ve škole dospělého, kterému by se svěřila? Jsou dnešní děti skutečně psychicky méně odolné než předchozí generace? A co nám deset let dat říká o tom, jak by se měla proměňovat prevence?
O tom, co se za čísly skrývá, co ho v letošních výsledcích překvapilo a co si z nich mohou odnést rodiče, pedagogové i lidé pracující s dětmi, jsme mluvili s Romanem Petrenkem, vedoucím výzkumu Pražského centra primární prevence CSSP.
Výzkum sleduje pražské děti a dospívající už deset let. Kdybyste měl porovnat dítě, které jste prostřednictvím dat sledovali v roce 2016, s dnešním dítětem – v čem se jeho svět změnil nejvíc?
Za jednu z nejvýznamnějších změn považuji rozšíření problémů spojených s užíváním digitálních technologií a sociálních sítí. Internet i sociální sítě samozřejmě existovaly už před deseti lety, ale do života dětí dnes vstupují i nekonečné proudy krátkých videí a chatboti. V roce 2019 nemělo kvůli času na sociálních sítích žádné potíže 61,1 % žáků, v roce 2025 už jen 35,3 %. Myslíme tím například zanedbávání spánku, jídla nebo jiných důležitých aktivit.
Výrazným předělem byla pandemie covidu a uzavření škol. U duševní pohody ale musíme být přesní: stejnou škálou ji měříme až od roku 2021, takže z našich dat neumíme přímo vyčíslit změnu oproti době před pandemií.
Když jste viděl výsledky letošního šetření poprvé, bylo mezi nimi něco, u čeho jste si řekl: „Tohle jsem opravdu nečekal“?
Asi ne. Za ty roky výzkumu už mě máloco překvapí. Potěšily mě ale výsledky ohledně duševní pohody neboli wellbeingu žáků. Dobrý až velmi dobrý wellbeing má 50,2 % žáků, nejvíce od začátku jeho měření v roce 2021. Podíl žáků s velmi nízkým wellbeingem klesl na 19,5 %.
Naopak mě netěší růst potíží spojených s digitálními technologiemi, hlavně s krátkými videi a sociálními sítěmi. Nově jsme podrobněji zmapovali také používání AI a chatbotů. Ukazuje se, že záleží nejen na četnosti používání, ale i na tom, zda AI pomáhá s úkolem, nebo nahrazuje lidskou oporu v těžké chvíli.
Největší pozornost vzbudilo zjištění, že téměř čtvrtina žáků má zkušenost s tím, že se v psychické tísni obrátí nejdříve na AI místo na člověka. Máme se toho čísla bát?
Je to důvod k pozornosti. Nejprve ale rozlišme dvě čísla: alespoň jednu takovou zkušenost uvedlo 24,3 % odpovídajících žáků, opakovaně nebo pravidelně se to týkalo 7,8 %. Právě v této druhé skupině je psychická zátěž výrazně vyšší. Velmi nízký wellbeing má 36,8 % těchto žáků oproti 18,4 % mezi ostatními.
Z těchto souvislostí nemůžeme určit, zda AI obtíže zhoršuje, nebo zda se na ni častěji obracejí děti, kterým už bylo těžko. Pro mě je to hlavně signál, že máme hledat cestu k dětem, kterým chybí dostupná lidská opora. Důležité je, aby měly komu říct, co prožívají, a aby se v případě potřeby dostaly i k odborné pomoci.
Co vlastně dítěti AI nabízí, že jí někdy řekne věci, které neřekne rodiči, kamarádovi nebo učiteli? A kde je hranice, za kterou už AI lidskou pomoc nahradit nemůže?
AI na drtivou většinu dotazů zareaguje velmi kvalitně. Je neustále dostupná, žák ji má 24 hodin po ruce ve svém mobilu a řada různých volně dostupných programů poradí i žákovi, který by se na stejnou věc styděl zeptat dospělého nebo svých vrstevníků.
Velké jazykové modely ale nejsou určené pro poradenství nebo terapeutickou intervenci. Mají například sklon vyhovovat, potvrzovat názory uživatele, někdy až podlézat. To je zejména při volbě špatných strategií zvládání stresu rizikové. Ze zahraničí známe případy, kdy AI schvalovala sebepoškozování, i když je pravda, že novější modely se tomu už dokážou vyhnout.
Možná ještě silněji než samotná AI působí jiné číslo: více než polovina žáků nemá ve škole dospělého, kterému by se svěřila, a 54,3 % se bojí obrátit na učitele s vážným problémem. Co nám to říká o prostředí, ve kterém se děti každý den pohybují?
Výsledky jsou vždy lepší na školách, kde mají k dispozici školního psychologa nebo sociálního pedagoga. Zkrátka nějakého specializovaného poradenského pracovníka, který děti neučí a neznámkuje, ale funguje pouze jako jejich podpora. To nám ukazuje, že jedním ze systémových cílů musí být dostupnost těchto odborníků na školách, zejména v těch velkých.
Stejně důležitá je ale každodenní komunikace učitelů. Řada z nich dokáže se svými žáky komunikovat respektujícím způsobem a nabídnout jim podporu v rámci svých možností. Nemusí být terapeuty, měli by však umět vyslechnout, brát problém vážně a pomoci najít vhodnou podporu.
Problém vidím v ojedinělých případech lidí, kteří pracují ve školství a k dětem se chovají špatně. Stále se setkáváme s případy, kdy si učitel na žáka zasedne a ponižuje ho. Žáci, respektive častěji žákyně, se také setkávají s nevhodným sexualizovaným chováním učitelů, například zvaním na rande nebo přímo sexuálním obtěžováním. Těchto případů bylo takové množství, že vznikl projekt Škola není seznamka, který na tuto problematiku upozorňuje.
Často slýcháme, že dnešní děti jsou na tom psychicky hůř než předchozí generace. Potvrzuje to deset let vašich dat, nebo je skutečnost složitější?
To neumím z našich dat říci. Náš výzkum běží pouze deset let. Z jiných výzkumů vidíme, že dříve se rizikové chování nebo problémy v oblasti duševního zdraví projevovaly jinak, například šikanou v kolektivu nebo užíváním návykových látek včetně alkoholu.
Tyto fenomény jsou u dnešních dětí objektivně méně časté, než bývaly v předchozích generacích. Dnešní žáci své problémy manifestují jinak, například formami extrémní agrese či sebeagrese, tedy sebepoškozováním.
Výzkum ukazuje také problémy spojené se sociálními sítěmi a krátkými videi. Je opravdu rozdíl mezi tím, když dítě dvě hodiny sleduje film, a když dvě hodiny scrolluje reels nebo shorts?
Je to obrovský rozdíl. Asi jako když se rozhodujete mezi jednou skleničkou vína a celou lahví vodky. Obojí obsahuje alkohol a ten vašemu zdraví neprospěje, ale míra škodlivosti je úplně jiná.
Sledování filmu nebo seriálu přináší problém zejména tehdy, když ve večerních hodinách vytlačuje včasné uložení ke spánku. Proud nekonečných a rychlých krátkých videí naopak extrémně vyčerpává naši psychiku. V našem výzkumu pravidelné problémy kvůli sledování krátkých videí uvedlo 19,5 % žáků, problémy kvůli sledování filmů a klasických seriálů 6,8 %. Je tam tedy trojnásobný rozdíl.
Vedle digitálního světa se mění i další rizika – například zkušenosti s kratomem nebo elektronickými cigaretami. Mizí některé „staré“ problémy a nahrazují je nové, nebo se rizika spíš vrství?
Rizika se proměňují a mohou se překrývat. O plošném poklesu všech látek bych nemluvil, i když třeba alkohol nám dlouhodobě mírně klesá. U klasických tabákových cigaret kleslo denní či téměř denní kouření ze 7,6 % v roce 2019 na 2,8 % v roce 2025. Současně ale narostlo opakované až denní užívání elektronických cigaret. U kratomu uvedlo užití alespoň jednou v uplynulém roce 13,8 % žáků oproti 5 % v roce 2022. Starší rizika tedy nezmizela a přibyly další formy užívání.
Máme před sebou více než 10 tisíc dotazníků a deset let dat. Co se s nimi děje potom? Dokáže takový výzkum skutečně změnit to, jak v Praze funguje prevence a pomoc dětem?
Ano, to je náš hlavní cíl – aby se s daty dále pracovalo. Využíváme je k informování a vzdělávání škol, které na jejich základě upravují své preventivní programy. Konkrétní vodítko dávají i odpovědi samotných žáků. Nejčastěji chtějí pomoc se zvládáním stresu, učiva a s tématy duševního zdraví.
Dále seznamujeme realizátory programů primární prevence a dalších navazujících služeb s výsledky, aby mohli svou nabídku přizpůsobovat aktuálním problémům a vycházet z našich dat při přípravě programů a služeb. Prostřednictvím pedagogicko-psychologických poraden také domlouváme vhodné formy podpory či školení pro poradenské pracovníky na školách.
V neposlední řadě Magistrát hlavního města Prahy využívá naše data při tvorbě koncepce primární prevence v hlavním městě, při nastavování svých aktivit i dotačního titulu. Využití našich výzkumů je tedy opravdu velmi široké.
Kdyby tento rozhovor četl rodič, který má doma třináctileté nebo šestnáctileté dítě a po přečtení všech těch čísel si říká: „Dobře, ale co mám dělat já?“, co byste mu poradil?
V první řadě bych ho objal a ocenil, protože mít doma puberťáka je velký test rodičovských schopností, trpělivosti a laskavosti. Sám vím, o čem mluvím, mám to doma také.
Naše výzkumy prokazují obrovský vliv pozitivních vzorů a zdravých vztahů v rodině. Takže spíše než děsit se všech možných rizik bych rodičům poradil dbát na úplné základy. Každý člen rodiny by se měl snažit zdravě a dostatečně dlouho spát, pohybovat se, občas sportovat a zdravě se stravovat. Tohle jsou naprosto základní podmínky pro to, aby se člověk ve svém životě cítil dobře. Díky tomu získávají děti lepší schopnost odolávat různým rizikům, se kterými se ve svém životě setkají.
Chcete vědět víc?
Přečtěte si také náš článek věnovaný výsledkům výzkumu a nové roli umělé inteligence v životě dětí: https://www.csspraha.cz/post/role-ai-v-zivote-deti
Kompletní výsledky najdete ve výzkumné zprávě Mapování rizikového chování a duševního zdraví žáků v Praze: https://4834da38-ecb6-4fb7-82c3-3cffabd4b3d2.usrfiles.com/ugd/4834da_a12585c1235843ba87b4d1b630418f86.pdf