Azylové domy Centra sociálních služeb Praha přijímají lidi i s jejich zvířecími parťáky. Jak to v praxi funguje a může to skutečně pomoci lidem z ulice?
K povolení mít zvíře v azylovém domě – respektive nevzdat se ho, aby bylo možné do služby nastoupit – došlo v rámci snižování prahů našich služeb. Na ty právě majitelé zvířecích společníků před tím nedosáhli a zůstávali tak dlouhodobě na ulici.
„Zvíře je něco, co vám pomůže třeba překonat samotu. Je to někdo, kdo je u vás pořád. Kdo vás má rád, kdo je s vámi,“ zdůvodnila Eva Kudrnová v rozhovoru pro 13. epizodu podcastu Žilinská 2 potřebu lidí nevzdat se zvířete i přes tíživou životní situaci, ve které se ocitli. Pečováním o zvíře člověk získává též důležité kompetence. Zvíře je na svém pánovi závislé, potřebuje krmit, venčit nebo třeba vyčistit klec. Pro některé může být právě odpovědnost vůči zvířeti určitou motivací nepoddat se své složité situaci.
Možnost klientů bydlet ve službách se zvířecími společníky s sebou přináší ale také nové výzvy a rizika. Právě proto s podobným rozhodnutím mnozí poskytovatelé pobytových služeb váhají. „Představte si, že máte barák plný lidí a každý má nějaké zvířátko. Najednou musí vedoucí zařízení nějak uřídit nejen to, že je klientům poskytována sociální služba ale i to, že tam má třeba pejsky a kočičky, které se mezi sebou nemají rády, nebo zjišťovat, jestli se klienti o svá zvířátka umí správně postarat. Může se také stát, že se klientovi zhorší zdravotní stav a musí do nemocnice, nebo nedejbože umře a co pak se zvířátkem?“ ptá se Eva Kudrnová.
Jak to teda funguje v některých azylových domech Centra sociálních služeb Praha? „V první řadě klienty rozhodně nepodporujeme v tom, aby si zvíře do azylového domu pořizovali, naopak s nimi mluvíme o tom, že na to není úplně správná doba, že zvíře něco stojí a může třeba zkomplikovat hledání návazného bydlení,“ vysvětlila Magda Melušová, vedoucí Azylového domu pro muže Michle. Zvířata jsou zde povolena, není to ale tak, že by měl každý obyvatel svého mazlíčka.
Situace je samozřejmě jiná, když se člověk dostane do tíživé životní situace a zvíře už má. Toto by nikdy nemělo být důvodem, proč mu službu neposkytnout. Je ale potřeba dohodnout si při vstupu individuální pravidla. S personálem azylového domu si musí vykomunikovat vše, od toho, jaký je to pejsek (nebo jiné zvíře) a jak se bude pohybovat po zařízení, až po to, kdo po něm bude v případě potřeby uklízet. Ne všechna zvířata jsou dobře vycvičená, obzvlášť, když se svým pánem žila nějakou dobu na ulici. Tam je to o jiných pravidlech, než když bydlí v bytě. Také se představy pracovníků o tom, jak vypadá správná péče o zvíře mohou lišit od představ klientů a je potřeba nastavit si hranice. Ty závisí samozřejmě i na prostorových možnostech a možnostech personálu. V Azylovém domě pro muže Michle už například bydleli pejsci všech velikostí, kocourek i morče. Jak vedoucí Magda Melušová říká, ona osobně nemá problém s žádným zvířetem, pokud to dovolí podmínky.
Klienti, kteří chtějí o nějaké zvířátko pečovat, ale vlastní si pořídit nemohou, si kolektivně osvojili toulavá koťata, která u azylového domu krmí. Postavili jim dokonce domeček a jídelnu.