„Kdo nikdy neměl problém, ten se asi nenarodil jako člověk.“ Rozhovor s Barborou Malenkovou z Terénního programu CSSP

Jedna zpráva, jeden silný příběh, jeden rozhovor. Když vám někdo v tichosti poděkuje za to, že jste mu pomohli vrátit smysl života, není to samozřejmost. Právě takové poděkování přišlo do Terénního programu pro osoby bez přístřeší. Přečtěte si celý dopis i rozhovor s Barborou Malenkovou – ženou, která stojí za neviditelnou, ale náročnou prací v ulicích.

Zpráva, kterou náš Terénní program obdržel, potěšila celý tým a zároveň připomněla, proč má tahle práce smysl. Klient Bohumil Halbych se rozhodl poděkovat přímo – a jeho slova mluví za vše:

„Paní Barboru Malenkovou bych chtěl zvlášť vyzdvihnout – s její nepostradatelnou pomocí jsem byl navrácen k rozumné existenci. Nejen CO udělala, ale hlavně JAK. Její chápavý, přirozeně lidský přístup hrál klíčovou roli. Takových lidí je málo. Děkuji.“

Plné znění dopisu najdete zde.

A právě díky tomuto poděkování jsme se zeptali Barbory Malenkové na její pohled – nejen na tento konkrétní případ, ale i na každodenní realitu práce v terénu.

Barboro, jaký to byl pocit, když jste dostala tak silné poděkování od klienta? Čekala jste něco takového?

Dostat tak osobní a upřímné poděkování mě nesmírně dojalo. Byl to silný a vzácný moment. V naší práci často čelíme náročným situacím, většinou bez okamžité odezvy, takže když přijde takováto zpětná vazba přímo od klienta, je to obrovská motivace a potvrzení, že to, co děláme, má smysl. Upřímně – vůbec jsem to nečekala, a o to víc si toho vážím.

Klient ocenil nejen to, co jste udělala, ale hlavně jak – přirozeně, lidsky, s pochopením. Co pro vás „lidský přístup“ znamená?

Je to pro mě úplný základ. Znamená to vidět v každém člověku víc než jen „klienta“ – vnímat ho jako partnera, se kterým společně hledáme cestu dál. Důvěra je klíčová, bez ní by naše práce neměla smysl.

V terénu často začínáme velmi prostým, ale hluboce lidským gestem. Přijdeme za člověkem, kterého si společnost možná ani nevšimne, nebo se mu raději vyhne, a zeptáme se: „Jak se máte?“ Taková obyčejná otázka může mít obrovský význam – pro někoho může být prvním signálem, že má hodnotu, že ho někdo vidí. A že na to není sám.

Jak jste se k práci v terénu vlastně dostala? A co vás u ní drží?

Do sociálních služeb jsem vstoupila poměrně nedávno, a o to víc si vážím, že mi Centrum sociálních služeb Praha dalo šanci právě v Terénním programu. Přivedl mě k tomu sám život – vlastní zkušenosti, překážky, ale i příběhy lidí kolem mě. Věřím, že právě díky tomu se dokážu na druhé dívat bez předsudků. Nemám ráda „nálepkování“ – každý máme svůj příběh a důvody, proč jsme tam, kde jsme.

A co mě u té práce drží? Jednoduše – baví mě to. Každý den je jiný, každý člověk má svůj příběh. A když mám možnost být součástí nějaké změny, byť drobné, je to silná motivace. Navíc pracuju ve skvělém týmu pod vedením Evy Stehlíkové. Jsou to lidé, na které se můžu spolehnout nejen profesně, ale i lidsky. Velkou oporu máme i v metodickém oddělení, které sdílí zkušenosti, podporuje nás a pomáhá nám růst. A nesmím zapomenout ani na naši vedoucí služeb Alenu Závůrkovou, která nás podporuje nejen organizačně a profesně, ale především lidsky, což je v takhle náročné práci k nezaplacení.

Co všechno práce v terénu obnáší? Co si podle vás veřejnost často neuvědomuje?

Hodně často slýcháme: „Tady sedí bezdomovec, přijeďte si ho vyzvednout.“ Ale my nejsme svozová služba – neexistuje žádné tlačítko „vyřešit“. Terénní práce je hlavně o vztazích. Ty se nevybudují za den ani za týden. Někdy trvá měsíce, než nám člověk začne důvěřovat. A i když to zvenčí vypadá jen jako další běžný rozhovor, pro něj to může být zásadní moment.

Velká část naší práce se navíc odehrává mimo ulici – v kanceláři, u počítače, v komunikaci s nemocnicemi, úřady, azylovými domy nebo i rodinami klientů. Je to mozaika malých kroků, které však mohou vést k výraznému posunu.

Máte prostor sdílet s kolegy i těžké nebo silné momenty?

Rozhodně. Bez toho by to dlouhodobě nešlo. Jsme tým a navzájem si dáváme oporu, která je v téhle práci zásadní. Každý máme trochu jiný přístup nebo zkušenost – a právě v tom je naše síla. Sdílení je pro nás nejen způsob, jak zpracovat těžké chvíle, ale i zdroj inspirace a vzájemného učení.

Co vás na téhle práci nejvíc naplňuje – a co je naopak nejtěžší?

Naplňuje mě smysluplnost. To, že nic není rutinní, že každý člověk přináší nový příběh. A že i malý krůček může mít pro někoho obrovský význam.

Nejtěžší je asi vědomí, že některé věci prostě nejdou uspěchat. Někdy nevidíme výsledek hned, jindy ho možná nevidíme vůbec. A někdy ani přes veškerou snahu nedokážeme něco změnit. Ale i to je součást téhle práce. Právě proto má smysl.

Změnila vás tahle práce osobně? Posunula vás v pohledu na lidi nebo život?

Spíš bych řekla, že mě posunula. Vždycky jsem věřila, že i v těžkých chvílích je v lidech dobro. Ale tahle práce mi denně připomíná, jak moc záleží na obyčejné lidské blízkosti. Jak důležité a vzácné je mít kolem sebe někoho, kdo s vámi zůstane i ve chvíli, kdy se vám zrovna nedaří.

Spoustu věcí považujeme za samozřejmé – rodinu, domov, bezpečí, někoho, kdo se zeptá, jak se máme. Ale pro mnoho lidí to samozřejmé není. A to si v této práci uvědomuji každý den.

Co byste vzkázala lidem, kteří váhají požádat o pomoc nebo mají vůči sociálním službám předsudky?

Mít obavy nebo předsudky je naprosto přirozené. Každý máme nějaké zkušenosti – dobré i zraňující. Ale říct si o pomoc není slabost. Naopak – je to odvaha.

Nevím, kde jsem to slyšela, ale rezonuje to se mnou: „Kdo nikdy neměl problém, ten se asi nenarodil jako člověk.“ A právě pro ty, kteří si tím lidským životem procházejí, jsme tady.

Více se o Terénním programu pro osoby bez přístřeší dozvíte zde.